Čína 2010

Skupinka devíti taičistů i netaičistů se vydala začátkem srpna do Číny – přesněji do Pekingu a poté do Wudangských hor. Všichni jsme byli plni očekávání, co přijde a jaká překvapení nás čekají. Po příletu a ubytování jsme začali obdivovat Peking. Každý den jsme procházeli staré město, žasli nad dopravou metrem, autem i na kole. Celý dopravní systém má svá pravidla, která se bohužel nedají uplatnit u nás. Na silnici o dvou pruzích jsou najednou vedle sebe čtyři auta, která se nenabourají, nepoškrábou se, ale vplouvají jedno za druhým do oněch dvou pruhů. Bez nadávání a různých posunků, kterými oplývají naši řidiči.

Velká čínská zeď
Velká čínská zeď je pojem, který si musí vybavit každý, pokud zaslechne něco o Číně. Nejlépe dostupná je právě z čínského hlavního města. Zeď se táhne v údajné délce necelých sedmi tisíc kilometrů celou severní Čínou a na mnoha úsecích je dnes přerušena. Nejvíce udržované a opravované části  jsou blízké Pekingu. Naše skupinka zvolila ještě neopravenou část Velké čínské zdi. Opět cestička do kopce, výstup po žebříku a přehoupnutí se přes okraj zdi na větší plošinu. Nádhera. Kdysi vysoké schody zmizely , části zdi se sesunuly  a dnes tvoří jakousi kamennou hmotu šplhající do nebe. Kolegové vyrážejí na jednu stranu ,  já po chvíli otálení na druhou. Při výstupu používám všechny čtyři končetiny, chvílemi tři a nakonec stačí i dvě. Sesuvy se střídají se schody (zase schody), ale jde to dobře. Po chvíli zjíšťuji, jak jsem pomalá. Kolem mě se přeženou dva čínští hoši a co? – oni si zpívají. V té chvíli ztichly cikády, které vydávaly zvuk řezající pily. Cesta dolů byla rychlejší a naše výchozí stanoviště se rychle přibližovalo.

Wudangské hory

Dalším a hlavním cílem našeho cestování byl Wudang. Přesun vlakem z Pekingu do Wudangu trval 20 hodin. Po příjezdu do Wudangu některé naše kolegyně zatoužily vidět klášter Pěti draků. Na několik upozornění našeho čínského průvodce, že podmínky tam jsou velmi  skromné, nikdo nedbal. Vyrazili jsme mikrobusem, ale do cesty se nám postavila stavba tunelu. Celou stavbu jsme obešli pěšky a  po dvou hodinách jsme dorazili  na místo, kde měl stát klášter. Bohužel klášter byl zbourán a v plánu je celé jeho nové vybudování za finančního přispění Unesca. Po přespání v opravdu skromných podmínkách, se nechal čínský průvodce slyšet, že další naše cesta (spíše necesta) povede pět hodin přes místní buš či prales. Pro jistotu nebudu popisovat šílenou cestu v subtropickém podnebí a 90-ti procentní  vlhkosti, kdy na nás čínský průvodce pokřikoval, ať dáme v divokém porostu pozor, kam šlapeme, aby nás něco nekouslo. Mohu pouze poradit dalším cestovatelům, kteří mají pozátěžové astma, aby si nosili léky všude s sebou. Mohlo by se stát, že by nedošli (to je horší verze). Tímto také děkuji Martinovi, který mi hodně pomohl a díky kterému jsem došla. Po úmorné cestě jsme všichni dorazili do místa určení. Po sprše a chutné večeři jsme se rozdělili na skupinku cvičících a necvičících.

Cvičení

Skupinka cvičících měla již dopředu domluvenou sestavu Wudangskou 13. Byl nám přidělen učitel, domluven čas cvičení a místo. Celé cvičení probíhalo ve velmi vlažném a pomalém tempu do té doby, než jsme vyměnili učitele za mladého čínského hošíka. Teprve potom začalo to správné cvičení. Kromě nádherného cvičení a ukázek jednotlivých prvků, dostaly své místo i bojové aplikace. Ochota za strany tohoto učitele byla tak veliká, že jsme cvičení toho dne přetáhli a na večeři přišli pozdě.  K našemu nadšení jsme si stihli celé cvičení natočit, abychom měli doma na čem pracovat, dohánět a pilovat jednotlivé kousky sestavy.